Architekti reality
Když Bůh opustil svět, zanechal po sobě jen roztroušené střípky své moci.
Ti, kteří jimi vládnou, si říkají Architekti. Členové prastarých šlechtických rodů, tajní manipulátoři reality, kteří přepisují historii a přetvářejí hmotu, aby udrželi civilizaci pohromadě.
Ema žije v Praze s pocitem drásavé prázdnoty a nočními můrami z minulosti, kterou jí někdo vymazal z paměti. Hnána vizemi ohně a popela udělá fatální chybu - vrátí se do svého rodného města. Na místo, které bylo úmyslně smazáno z map. Tam poprvé pohlédne do tváře čirému šílenství.
Před masakrem ji zachrání Viktor, tajemný muž s temným břemenem, a Ema zjišťuje, že i ona sama v sobě nese vzácný střípek moci. Je vržena do brutálního a skrytého světa olomoucké Katedry, kde se musí naučit ovládat svou nebezpečnou magii. Zjišťuje, že se stala pěšcem v síti intrik elitních dynastií, ale nachází i nečekanou oporu v charismatickém dědici nejmocnějšího rodu Přemyslovců.
Zatímco Rodiny bojují o moc, z trhlin ve světě povstává mnohem starší hrůza. Prázdnota má hlad. Neútočí zbraněmi, ale extatickým šílenstvím, které překrucuje samotnou magii Architektů. Hrozí, že pohltí vše, co jí stojí v cestě, a elitní rody mají na blížící se zkázu jediné, nemilosrdné řešení - smazat každé infikované místo z existence.
Ema už ale utíkat nehodlá. Prázdnota se usmívá ze tmy a Ema je možná jediná, kdo tuší, že tohle je válka, kterou obyčejným přepisem reality vyhrát nelze.
Některé rány se nehojí. Z některých se musí stát zbraň.
Při psaní jsem však nevycházel jen ze snů, ale i z mnohem temnějšího zdroje – ze spánkové paralýzy, kterou jsem trpěl až do dospělosti. Zejména děsivá „usmívající se monstra“ mají svůj předobraz právě tam. Zda to nějak souvisí s prvorepublikovou vilou, v jejímž bytě jsem vyrůstal a kde za války sídlilo místní velení nacistů, netuším. Jisté ale je, že Emino město je odrazem mého rodného města, a konec prvního arcu se odehrává právě v oné vile. Představoval jsem si ji přesně tak, jak ji můžete vidět na ilustraci níže.
Pokud jste se do Architektů už začetli, možná jste si všimli jedné věci: nevyskytuje se zde klasický hlavní antagonista, kterého by bylo nutné zničit. Namísto něj tu figuruje jev, jenž můžeme nazvat prázdnotou. A stejně jako náš svět není černobílý, ani prázdnota není vysloveně dobrá nebo zlá. Ona prostě je.
Ve svých původních snech jsem pláž s prázdnotou viděl trochu jinak, spíše jako očistec. Duše tam normálně fungovaly a interagovaly mezi sebou. V určený čas byly loveny, načež se znovu objevovaly na „místě respawnu“, což je pomalu dovádělo k šílenství. Stavěly si přístřešky z místních stromů, i když nemusely. Nepotřebovaly jíst ani pít, jen zkrátka neměly co dělat. Z tohoto očistce měl původně utíkat Viktor, kterému měla pomáhat modrovlasá Nora – dívka, jež ztratila své fyzické tělo a stala se součástí jeho duše. Nakonec jsem se ale rozhodl tento koncept nekomplikovat. V jednoduchosti je krása, a jak to s prázdnotou dopadne ve finále, se dozvíte s tím, jak budu AOR dopisovat.
Když už jsme u postav, Viktor vznikl jako úplně první. Nikdy jsem ho neviděl jako typického alfa hrdinu. Je to obyčejný, šlachovitý a hubený kluk. Jeho šedé vlasy a zlaté oči mají v příběhu svůj specifický význam.
Nora se zrodila hned po něm. V prvotní verzi novely měla mnohem více prostoru, a to spíše humorného – nikdo ji neviděl, ale mohla mluvit s Viktorem i s Emou. Pro první polovinu příběhu jsem ji nakonec vědomě potlačil.
Emu jsem si představoval jako naprosto obyčejnou holku, která má ráda underground a miluje skateboarding. Vhodil jsem ji do divokých vod příběhu a ona se teď snaží neutopit. Stejně jako spousta dnešních mladých lidí bojuje s depresemi (a v prvních kapitolách rychle zjistíte proč). Chtěl jsem vytvořit křehkou, zranitelnou postavu, která bude na své cestě neustále padat, ale vždy najde sílu znovu vstát. Je to jako s tím skateboardingem. Když se učíte nové triky, prkno vás občas praští do nohy, jindy tvrdě spadnete. I když to bolí a týdny se vám nedaří, stejně se zvednete a zkusíte to znovu.
Jakmile mi bylo jasné, že budu v příběhu pracovat s mocí, kterou někteří jedinci vládnou, musel jsem do AOR vnést i politické a mocenské pozadí. Jako první vznikla Hanna. Inspirací pro její zjev mi byla paní, kterou jsem potkal u koní během jednoho filmového natáčení.
Vymyslet Friedricha jako sudetského Němce už pak bylo snadné – blonďatý muž s ostrými rysy, ztělesněná autorita.
Hildu jsem naopak postavil do přímého kontrastu k němu: hnědé oči, hnědé vlasy a rameno zjizvené kvůli porušení pouta.
A nesmím zapomenout na Azriela, vyšší bytost stvořenou bohem. Má sice lidské rysy, ale celkově působí nadpozemsky, k čemuž přispívají i jeho temně černé oči.
U každého díla se snažím postavy i lokace vizualizovat, nesmírně mi to při tvůrčím procesu pomáhá. A kdy bude příběh Architektů reality kompletní? Plánuji ho dopsat do konce roku 2026.