Kráčel na sever a nevnímal čas. Asfalt pod jeho botami přes den sálal horkem a v noci studil, ale Viktor si ty teplotní rozdíly uvědomoval jen jako tupou, vzdálenou informaci. Zastavil se, až když zapadlo slunce. Lehl si do mokré trávy na okraji lesa a zavřel oči. Ležel tak celou noc. Tělo se ani na vteřinu nepropadlo do spánku. Nechřadlo z fyzické únavy, ale z toho prázdného ticha uvnitř.
„I když celou noc tiše ležíš, vím, že nespíš,“ ozval se v jeho mysli Nořin hlas. Nezněl jako zjevení, byl to tichý, stálý doprovod. „A myslím, že už i ty sám tušíš, proč se tak cítíš.“
Viktorem projela lehká bolest hlavy. Otevřel oči a zíral do korun stromů. Měla pravdu. Každý kilometr v tomhle světě ho stál neviditelnou daň. Povzdechl si a beze slova se zvedl.
O dvě hodiny později došel do zapadlé vesnice kdesi v pohraničí. Pršelo. Ze starých dveří místní hospody blikalo žluté světlo. Stiskl kliku a vešel. Uvnitř visel mrak kouře ze startkách. Lidé u stolů mluvili v utlumených šepotech a z každého stínu podezřívali udavače. Viktor si sedl do rohu a objednal si pivo a tlačenku.
Když jídlo dorazilo, vložil si první sousto do úst. Chuť octa, ostré cibule i masa byla potlačená, ale žvýkal a polykal s mechanickou pravidelností. Zoufale chtěl cítit, že to dělá jako dřív. Chtěl v sobě přes tu otupělost nahmatat tu ztracenou vrstvu člověka z masa a kostí.
V rohu u stropu běžela malá, černobílá televize. Její zrnitý obraz vrhal do zakouřené místnosti neklidné světlo. Hlasatel s vážnou tváří právě monotónně přeříkával stranické stanovisko o nutnosti chránit republiku před plíživým imperialistickým zlem ze Západu. O pevných hranicích pro dobro národa.
„Fascinující století,“ glosovala Nora. Její myšlenky k němu plynuly z hloubky její vlastní doby. „Sestrojili si skříňky, které plynule lžou celým davům přímo do očí. Mají stroje, co mluví na dálku... a přesto se tu lidé krčí v hospodě a nechají se dobrovolně zavřít do ohrady. Jejich mysli jsou mnohem uvězněnější a ostnatější než v mém století. Technologie jim svobodu nedala, udělala z nich jen poslušnější loutky.“
Viktor zapil jídlo pivem a nechal na stole pár bankovek. Zvedl se a vyšel do deště. Neodpověděl jí, protože jeho pozornost upoutalo něco jiného.
Někde na severu, hluboko v lesích, něco cítil. S tím, jak jeho schránka na hladině tohoto světa pomalu slábla, začal na pozadí vlastní mysli rozeznávat nový vjem. Znělo to jako vzdálené, tiché prosebné volání. Ten zvuk se dral do popředí a nutil ho jít dál.
Procházel nočním lesem, dokud ho nezastavil oslňující kužel světlometu. Štěkot psů, agresivní křik a cvakání závěrů pušek. Běžný člověk by se dal na úprk. Viktor jen klidně stál s rukama podél těla a s chladným kalkulem nechal sovětské vojáky, ať ho srazí do bláta a spoutají.
O hodinu později seděl na studené židli v plechové buňce kdesi na hraniční základně. Naproti němu stál muž v uniformě sovětského důstojníka. „Što ty zděs dělaeš?!“ prskal na něj rusky. Pak se naklonil blíž a lámanou češtinou zavrčel: „Hranice jsou zavřené. Co jsi zač? Agent imperialistů?“
Viktor na něj zvedl lhostejný zrak a dokonalou ruštinou mu klidně odpověděl: „Ja choču ujti v Pustotu.“ Znamenalo to, že chce jít do Prázdnoty.
Důstojník ztuhl. Jeho výraz se bleskově změnil z vojenského vyšetřovatele na něco mnohem predátorštějšího. Oči mu nepatrně zazářily mocí. Architekt. Přešel k Viktorovi, zkoumavě si ho prohlédl a arogantně, s ledovým úsměvem, pronesl:
„Značiť, ty odin iz našich.“ Takže ty jsi taky Architekt.
Pak se pobaveně ušklíbl. „Zbloudilá ovečka plná síly. V tom případě máš obrovské štěstí.“
Naklonil se k němu blíž a vrátil se k úsečné, tvrdé ruštině: „Tvaja žizň nakaněc polučit smysl.“ Tvůj život konečně dostane smysl.
„Budeš sloužit velké věci,“ dodal na závěr s jízlivým úsměvem česky.
Naložili ho na korbu náklaďáku. Nebyl tam sám. V šeru se krčilo několik dalších, strachem roztřesených postav ve špinavých kabátech. Auto se rozjelo a projíždělo hluboko do uzavřené oblasti. Postupně prostupovali jemnou, a pak čím dál hlubší mlhou. Teplota znatelně klesla a z dechu zajatců začala stoupat pára.
Zastavili na obrovské, čerstvě vykácené mýtině uprostřed hraničních lesů. Kolem stálo několik těžkých vojenských stanů osvětlených agresivními halogeny. O pár desítek metrů dál, za hranicí vytrhaných pařezů, začínala hustá, neproniknutelná tma. Ohnisko Prázdnoty.
Když Viktora s namířenými samopaly vyvedli ven, okamžitě to ucítil. Z ovzduší zmizel ten vysávající tlak reality. Nahradilo ho těžké, vlhké bzučení. Tupá bolest hlavy pomalu ustupovala a tělo začalo nasávat okolní energii. Úleva nepřišla jako zásah bleskem, plynule se do něj vpíjela a zaháněla týdny fyzického strádání na hladině světa.
Uprostřed mýtiny byla do rozblácené země vyrytá obří pečeť, tvořená složitými vzorci moci. Desítky menších Architektů, roztroušených zajatců z izolovaných rodů nebo studentů, klečely v blátě po jejím obvodu. Byli spojeni tlustými ocelovými řetězy tepanými surovou mocí.
Fungovali jako živé baterie. Sovětští Architekti stáli v bezpečné vzdálenosti a pomocí rituálu, který dirigoval vrchní velitel z vyvýšeného pařezu, z vězňů nemilosrdně vysávali sílu. Plán Sovětů byl geniální ve své surovosti. Nešlo jim o ohnisko jako takové. Využívali ho jen jako dokonalý štít. Tak obrovskou kumulaci ukradené moci by Andělé běžně okamžitě zaměřili, ale v těsném stínu uzavřené anomálie byla magická stopa rituálu naprosto neviditelná. Pod touhle dokonalou rouškou temnoty nerušeně drancovali životní sílu zajatců a slévali ji do gigantického sovětského golema, který ležel na okraji tábora.
Sovětský golem byl obrovská, dvounohá noční můra svařená z plátů surové oceli, nýtů a těžkých hydraulických pístů. Na první pohled nedával jeho tvar smysl. Neměl žádné zjevné zbraně, ocelové pěsti ani čepele. Vypadal spíš jako absurdní, deformovaný průmyslový kotel usazený na mechanických nohách, do jehož pancíře byly hluboko vyfrézované drážky. V jeho mohutném hrudníku zel temný, masivní otvor lemovaný silnými olověnými pláty. Běžný člověk by při pohledu na ten mrtvý kolos vůbec netušil, k čemu ta věc slouží. K jeho probuzení však Sověti potřebovali vysát astronomickou sílu.
Strážný hrubě strčil do Viktora a srazil ho na kolena k prázdnému místu u pečeti. S těžkým cvaknutím mu nasadili ocelový límec. Viktor se nebránil. Klečel v blátě a sledoval sovětského velitele, který znovu zvedl ruce.
Obojek na Viktorově krku se rozechvěl. Rituál začal sát. Nebyl to plynulý tok energie. Bylo to brutální, fyzické rvaní. Lidé kolem Viktora se prohnuli v křeči, z očí a nosů jim vyhrkla krev. Z jejich těl se s hrozným, mokrým praskotem začala drásat surová, pulzující esence. Siločáry moci z nich vystupovaly jako třepotající se, stříbřité žíly vytrhávané zaživa přímo z masa. Vzduch se kolem nich deformoval a syčel. S každým dalším gestem rituálu z nich velitel serval další vrstvu jejich podstaty a celý ten zářící, bolestivý vír se s ohlušujícím hukotem vléval přímo do temného průduchu v hrudi ocelového monstra.
Ale s Viktorem to nedělalo vůbec nic. Jeho vnitřní nicota se nedala vysát a zotročit klasickou mocí.
Zavřel oči a zaposlouchal se do tichého volání za stromy. Ohnisko k němu promlouvalo. Nesvíral ho strach ani bolest z rituálu, ale čistá, vroucí nenávist k té drtivé koncentraci božské moci hned za jeho okrajem. Prosilo o uvolnění, aby mohlo tu povýšenou jiskru okamžitě udusit. Viktorovi v ten moment všechno zapadlo. Celou dobu Prázdnotu považoval za agresivní nákazu, jenže to se vždycky pralo s faktem, že on sám – ačkoliv v sobě tu temnotu nosil – se jako zlý necítil. Teprve když teď nasál její hněv, pochopil to. Byla prostě jen dokonalým protikladem. Prastarou silou, která bytostně nesnášela Řád a ty, kdo se pasovali do rolí bohů.
Vedle něj se jeden ze zajatých studentů s chroptěním sesunul do bláta. Mrtvý, vysušený zevnitř. Okamžitě ho následoval další muž na protější straně pečeti. Obrovská, násilím vyrvaná moc se dál přelévala do ocelového monstra. Golem se se skřípáním hydrauliky těžkopádně zvedal. Z temného otvoru v jeho hrudi najednou začala sálat oslepující, zlověstná záře, jak tu obrovskou ukradenou esenci hltal a ukládal hluboko uvnitř. Tlak v něm začínal vibrovat vzduchem. Ožíval.
V tu chvíli to Viktor utnul.
Nepotřeboval žádná slova. Jen stáhl svou mentální hradbu a naplno se otevřel volání z lesa. Do řetězu na svém krku naráz vpustil koncentrovanou nulifikaci, která jako neviditelný blesk projela ocelí. Okruh se okamžitě zkratoval a okovy, které držely zajatce, se s praskotem rozpadly na rezavý prach. Ocelový golem, náhle odříznutý od přísunu moci z lidí, strnul v polopohybu a s těžkým duněním se zbortil mrtvý zpět do bahna. Záře v jeho hrudi pohasla.
Nastal absolutní chaos. Země se otřásla a okraj ohniska se s drásavým řevem protrhl dopředu. Na vykácenou mýtinu vystřelily z temnoty stovky masivních, dehtově černých šlahounů.
Osvobození vězni, hnaní čistým vztekem a zoufalstvím, i zaskočení sovětští důstojníci zareagovali pudově. Ze všech stran mýtiny naráz vyšlehla surová, zničující moc. Vzduchem prolétly oslňující plameny, blesky a smrtící tlakové vlny, jak se Architekti snažili zničit své nepřátele i útočící trny zároveň.
Byla to fatální chyba.
Prázdnota tu obrovskou uvolněnou moc doslova hltala. Čím víc Architekti na obou stranách útočili, tím víc ohnisko sytili. Šlahouny se v plamenech nespálily – naopak masivně narostly a zrychlily. Nebyla to náhodná reakce prostoru, byla to řízená poprava. Trny jako obří obživlí hadi se vrhly do válečné vřavy. Mýtinou se rozlehl syrový křik hrůzy. Černé osteny neomylně probodávaly arogantní sovětské důstojníky, a smetly i několik vězňů, kteří nedokázali svou běsnící auru včas stáhnout. Ruský velitel nestihl svou obranu ani usměrnit, když mu hrudníkem projel silný šlahoun a zvedl ho vysoko do vzduchu.
Poté se trny pomalu, téměř ulehčeně stáhly zpět do tmy za stromy, zanechávajíc za sebou jen zdevastovaný tábor a ticho.
Zajatci, umazaní od bláta a krve, nevěřícně zírali na tu spoušť.
Starší muž s potrhaným pláštěm se ztěžka vyškrábal na nohy. Oči měl podlité krví, ale jako jeden z mála si zachoval chladnou hlavu. Přeběhl pohledem od rozsekaného sovětského velitele zpět k černočerné mlze za vytrhanými pařezy. Zadrhl se mu dech.
„Ona se šíří!“ zachraptěl s čirou hrůzou v hlase a couvl. „Musíme pryč! Hned teď!“
Hranice ohniska se skutečně s dunivým hukotem dala do pohybu. Tma začala jako živý organismus agresivně pohlcovat vykácenou mýtinu a rozleptávala mrtvá těla v trávě.
Přeživší se dali na zoufalý úprk blátem k vojenským vozidlům zaparkovaným na vnější příjezdové cestě. Viktor se tiše zařadil mezi ně.
Vtom se z lesa po jejich pravici ozvalo těžké, mechanické dunění a praskání lámaných stromů. Ne všechny stroje byly odpojené v pečeti. Dva menší, plně funkční hlídací golemové, postavení na jednodušším, čistě bojovém principu oceli a pístů, kteří hlídali vnější perimetr tábora, zaregistrovali explozi moci a obrovskou rychlostí se řítili k mýtině.
Jeden z mladších zajatců, sotva dvacetiletý kluk, vyrazil kupředu. Namířil obě ruce na těžký armádní UAZ zaparkovaný opodál. Ocelové zámky dveří s hlasitým prasknutím povolily a odskočily, motor naráz rozeřval pod náporem vynucené jiskry a surové moci. Kluk skočil za volant, dupl na plyn a s protáčením kol nacouval k ostatním přeživším.
Viktor a starší muž naskočili na korbu přesně ve chvíli, kdy první ocelový hlídač prorazil hradbu smrků a jeho obrovská pěst dopadla do bláta pouhé milimetry od zadního nárazníku.
Kluk za volantem okamžitě zařadil. UAZ vystřelil kupředu, prorazil závoru z újezdu ven a nechal běsnící stroje i rozpínající se Prázdnotu za zády.
„Jedeme do Prahy,“ křikl mladý Architekt přes rameno do nočního větru a třesoucíma se rukama svíral volant. „Znám tam někoho, kdo nám pomůže.“
Až když se mechanické dunění ztratilo v dálce a UAZ pohltila noční dálnice, Nora se ozvala.
„Když uvěříš, že víš všechno, obvykle zjistíš, že nevíš nic,“ zaznělo v tichu jeho mysli. Z jejího hlasu se vytratil letitý analytický chlad. „Staletí jsem ji považovala za mor. Za nákazu.“
Viktor neodpověděl. Seděl vzadu na otevřené korbě, opřený o studený kov, a sledoval ubíhající stíny stromů. Cítil z Nory hluboké, temné zadostiučinění.
„Ale dnes večer trestala ty, co si hrají na bohy. Ty, co mi vymazali rodinu,“ pronesla tiše. „Mocní ji nazývají nemocí jen proto, že jejich ego nesnese sílu, která ty jejich arogantní omyly dokáže smazat. Není to mor, Viktore. Je to imunita světa.“
V hučení motoru se na chvíli rozhostil chladný, pochopivý klid.
„A ty...“ její hlas znatelně změkl. „Ty jsi tvor z hlubin. Tam dole, pod drtivým tlakem Prázdnoty, tvá podstata dýchá. Ale tady nahoře tě ten chybějící tlak trhá na kusy. Nechřadneš z únavy. Umíráš, protože ti chybí tíha propasti. Pokud se do ní občas nevrátíš, ta mělká realita venku tě rozpadne zevnitř.“
Viktor stále mlčel. Cítil na tváři ledový noční vítr a vnímal absolutní, smířený klid. Zvedl zrak k temnému nebi nad ubíhající silnicí. Nemusel jí nic odpovídat, protože věděl, že má pravdu. S tichou pokorou ten úděl přijal. Nepatřil na slunce. Patřil do hlubin, mezi stíny.
Zatím žádné komentáře. Buďte první!