Hanna se odmlčela. Její stisk na Eminých rukou znatelně zesílil. Nebylo to ocelové sevření věznitele, ale spíš zoufalý stisk někoho, kdo balancuje na okraji propasti. Její oči, obvykle tak neproniknutelné, se zahalily mlhou syrového zármutku.
„Ne, drahoušku. Musíš mi věřit... to, co se stalo ve tvém městě, nebylo naše dílo. Nebyla to ambice. Byla to anomálie. Krvácející trhlina v samotném tkanivu světa, se kterou jsme se za celá staletí nesetkali," začala Hanna a hlas jí klesl do šepotu.
„Zpočátku to vypadalo jako zvrácený zázrak. Pozorovatelé hlásili, že lidé jsou šťastní. Že se z ulic ozývá smích. Ale byl to špatný zvuk, Emo. Nakažlivý řev, který rval hlasivky a nerespektoval tragédii. Viděli jsme matky, jak se v křečích dusí smíchy nad těly vlastních dětí. Viděli jsme lidi, jak se kření, zatímco jim pod rukama tál zdravý rozum. Nebyla v tom nenávist, jen čirá radost z drcení kostí. To město tančilo v extázi vlastní zkázy."
Hanna zavřela oči, jako by ty obrazy chtěla fyzicky vytlačit z lebky.
„A pak se začala bránit i země. Asfalt praskal pod náporem černých keřů. Vzduch ztěžkl hnilobou. Vysílali jsme tam naše nejlepší lidi, aby tu ránu zašili. Ale oni prostě... zmizeli. Jejich aura zničehonic vyhasla. To místo je spolklo."
Hlas se jí zlomil. Po dokonalé tváři jí stekla jediná slza. Nesetřela ji.
„Teprve v zoufalství jsme se odhodlali k nejzazšímu kroku. Pokusili jsme se město přepsat. Vystřihnout ho z existence a z paměti světa, abychom tu nákazu zastavili. Ale bránilo se to s dravostí, kterou nikdo nečekal. Při tom přepisu padlo tolik mých přátel... spáleni silou, kterou jsme nedokázali pochopit. Obětovali se, aby ta hniloba nesežrala Evropu. Zůstala jsi jen ty. Jako jediné živé svědectví naší největší porážky."
Emě se do očí draly vlastní slzy. Zármutek, který z Hanny sálal, byl příliš hmatatelný. Pevně jí stiskla ruku zpátky. V mysli se jí jako blesk rozsvítila vzpomínka z okraje lesa – nablýskaná SUV, muži v drahých oblecích, hysterie a resuscitace v blátě. Teď to chápala. Viděla Architekty, kteří právě prohráli bitvu o její domov.
„Věřím vám," špitla. V tu chvíli to myslela upřímně. Cítila, že Hanna není věznitel, ale spojenec v traumatu.
Hanna se zhluboka nadechla a setřásla ze sebe smutek jako těžký kabát. „Minulost je děsivá, ale už neexistuje. Musíme žít v přítomnosti. Děkuji, že jsi mě vyslechla, Emo. Teď tě Heinrich zavede na setkání, které pro tebe bude klíčové."
Heinrich ji vedl mlčky. Labyrint chodeb je zavedl až k obrovskému skleníku, který se jako krystalový palác lepil k zadní části zámku. Uvnitř panovalo těžké, vlhké teplo a vzduch byl až nedýchatelně přesycený sladkou vůní exotických květin. Dokonale kontrolované prostředí.
Uprostřed umělého ráje stál muž. Byl vysoký, precizně oblečený a v ruce držel malé stříbrné nůžky. S tichým cvaknutím právě uštipoval dlouhé trny z krvavě rudých růží.
Když uslyšel kroky, otočil se. Měl galantní tvář a v očích jiskru pronikavé inteligence. S úsměvem přistoupil k Emě a podal jí kytici, kterou právě zbavil veškeré přirozené obrany.
„Vítejte. Jmenuji se Friedrich von Riese. Je mi nevýslovnou ctí." Políbil jí ruku tak lehce a samozřejmě, až se Ema zachvěla.
Procházeli se mezi rostlinami, jaké Ema v životě neviděla. Kapradiny, jejichž listy ve stínu světélkovaly. Friedrich byl okouzlující a pozorný. U masivní modré orchideje ji zlehka zadržel za loket. „K té raději nečichejte. Je překrásná, ale její pyl by uspal i slona," zasmál se. Znělo to upřímně a hřejivě.
Usadili se v proutěných křeslech k malému stolku s čajem.
„Jak se vám u nás zatím líbí, Emo?" zeptal se, když jí naléval voňavý nálev do jemného porcelánu.
„Všichni jsou na mě neuvěřitelně milí. Vlastně pořád nechápu, čím jsem si to zasloužila, ale... jsem vděčná," vydechla a pod jeho upřeným modrým pohledem cítila, jak jí zrádně hoří tváře.
Friedrichův úsměv pohasl. Nezmizel, jen ztěžkl. Odložil šálek a upřel na ni plnou pozornost.
„Jsem rád, že to slyším," začal. Hlas mu klesl do důvěrné roviny. „Ale chci, abyste pochopila jednu zásadní věc. Jakmile se stanete oficiální členkou naší Rodiny, získáte zázemí, bezpečí a celou váhu naší moci. Nezbytnou podmínkou ale je, abyste se tou členkou skutečně stala."
Přešel do tónu tichého, decentního zármutku, jako by ho ta slova fyzicky bolela.
„Nejspíš už si to uvědomujete. Pro lidský svět prakticky neexistujete. Jste stín," řekl a na moment odvrátil zrak k záhonu lilií. „Ale to je ta menší hrozba. Jakožto nezařazená Architektka jste pro ty, kteří stojí mimo náš Řád, nevyčíslitelně cenná. V rukách méně ušlechtilých Rodin byste se stala pouhým nástrojem. Byla byste vězněm ve zlaté kleci... nebo mnohem hůř."
Těžce polkl. V očích se mu zaleskl skutečný strach.
„Mohli by se pokusit o extrakci," zašeptal, jako by to slovo bylo kletbou. „Vyrvat vaši auru z těla zaživa. Je to proces, který končí absolutním smazáním vaší existence. Ta představa mě upřímně děsí."
Po chvíli tísnivého ticha se jeho tvář znovu trochu projasnila. „Proto věřím, že nejlepším a nejbezpečnějším řešením je, abyste si vzala někoho s vlivem. Někoho z naší Rodiny. Tím byste byla formálně i fyzicky chráněna před světem i před odpadlíky. Nikdo by si na vás nedovolil ani pohlédnout. Věděli by, že za vámi stojí celý rod von Riese."
Přistoupil k ní. Hlas měl jemný, ale podbarvený železnou naléhavostí. „Neříkám to jako ultimátum, Emo. Říkám to jako muž, kterému na vašem bezpečí skutečně záleží."
Ema ztuhla. Logika byla neúprosná. Buď přijme ochranu skrze domluvený svazek, nebo zůstane lovnou zvěří ve světě, kterému nerozumí.
Friedrich plynule sáhl do náprsní kapsy a vytáhl sametovou krabičku. Slavnostním pohybem ji otevřel. Na černé látce ležel prsten. Masivní drahokam měl tak hlubokou, mrazivě modrou barvu, až vypadal jako vybroušený z toho samého věčného ledu, který včera Hanna vyvolala na stole. Světlo skleníku se v něm lámalo do tisíců chladných, nebezpečných jisker.
Ema na něj zírala jako očarovaná. Byl to ten nejkrásnější šperk, jaký kdy viděla.
Zatím žádné komentáře. Buďte první!