Skrze bubnování kapek uslyšela krok.
Nebylo to těžké mlasknutí boty o bahno. Zvuk byl neuvěřitelně lehký a čistý. Jako by ten člověk vůbec nevážil. Ema trhaně zvedla hlavu a přes slzy zaostřila.
Pár metrů od ní stála žena.
Drobná. Smrtící. Déšť se jejího těla vůbec nedotýkal – kapky se milimetr nad ní s tichým syčením vypařovaly. Měla na sobě temně šedý, taktický kabát. Střih jasně odkazoval na tradiční japonské kimono. Látka nebyla jen černá; fungovala jako vysoce pokročilý kamuflážní systém. Pulzovala a přelévala se v lomených, uhlově tmavých odstínech, které dokonale pohlcovaly okolní světlo. Od brady po kořen nosu jí tvář zakrývala hladká, matně černá maska. Z očí nad ní čišel chladný kalkul. Na levém boku se jí leskly dva jílce – delší katana a kratší wakizaši na blízko. Z jejich záštit ale nevedla ocel. Čepele tvořila pulzující, černočerná hmota zkoncentrované moci, do které se propadalo světlo.
„Kinō no saiban no jōhō wa, Yōroppa ga omou yori mo hayaku moreta wa,“ promluvila žena.
Japonština. Měkká, ale ostrá jako břitva. Ema ten jazyk nikdy nestudovala, ale její znovuzrozený střípek moci se automaticky aktivoval. Význam slov jí naskočil v hlavě s dokonalou, krystalickou jasností: Informace ze včerejšího soudu byly šokující.
Žena udělala plynulý krok blíž k okraji čerstvě rostoucí trávy.
„Watashi wa Rei desu,“ řekla. Jmenuji se Rei.
Rei nepřestávala mluvit, ale Ema už nepotřebovala vnímat zvuky. Její střípek jí rovnou do vědomí vpaloval čistý význam jejích myšlenek.
„Zpráva o tom, že někdo dokázal uzavřít Prázdnotu, zněla v Asijském křídle jako čisté rouhání,“ pokračovala Rei vyrovnaným tónem a dívala se na rozlehlou, prázdnou jizvu po Olomouci. „Ale vidět to nyní na vlastní oči... to je zázrak.“
Natáhla k Emě štíhlou ruku. „Pojď se mnou. Předstoupíš před Voluntas Dei. Pověz jim vše, co víš. Zcela jistě tě prohlásí za Nuntia Divina, Božího posla z lidu, a společně s Asijským křídlem pomůžeme odstranit tuhle nákazu z našeho světa.“
Ema zírala na nastavenou ruku. Mozek jí po tom peklu na pláži jel naprázdno. Únik. Záchrana. Ale pod kůží a v hlubinách lebky jí stále mučivě vibroval ten drásavý, nekonečný řev desítek tisíc vymazaných duší. Slibovali jí záchranu světa, ale ona teď moc dobře věděla, jaká jatka se za tou „záchranou“ skrývají.
Než stihla odpovědět, vzduch rozřízl ohlušující rachot.
Nad louku se z temných mraků vyřítil ultramoderní stroj s matným, světlo pohlcujícím pláštěm. Rotory rvaly mlhu na kusy. Hnaly proti nim stěnu ledového deště a bláta. Na jeho boku se zlověstně leskla stříbrná lvice ve skoku.
Rei okamžitě stáhla ruku. Neuhla. Nekrčila se. Jen plynule, s naprostým klidem položila dlaně na jílce svých temných čepelí.
Vrtulník ještě ani nedosedl, když se z bočních dveří na lanech spustila čtveřice mužů. Žádné tváře. Jen černé taktické helmy a balistické masky. Úderná jednotka ponechaná k hlídání zapouzdřeného ohniska. Dopadli do bláta s vojenskou precizností a okamžitě utvořili půlkruh. V dálce se z mraků začaly nořit obrysy dalších blížících se strojů.
Z kabiny jako poslední seskočil velitel jednotky. Neměl masku, jeho levé oko protínala hluboká jizva. Zastavil se, změřil si Rei a jeho tvář ztvrdla.
„Quis es et quid hic quaeris?“ pronesl chladně. Emin mozek bezchybně překládal: Kdo jste a co tu pohledáváte? „Qua auctoritate in zona vetita versaris?“ S jakým oprávněním se pohybujete v zakázané zóně?
Jeho ostrý pohled sjel po jejím netypickém kabátu a zastavil se na jilcích východních čepelí. „Iudicans ex apparatu tuo, certe hinc non es.“ Soudě podle vašeho vybavení tu určitě nejste zdejší.
Asiatka se ani nepohnula.
„Ego sum nuntius Alae Asiaticae,“ odpověděla plynulou latinou. Jsem vyslankyně Asijského křídla. Hlas byl tichý, ale nesl se i přes burácení rotorů. „Haec femina epicentrum clausit. Quo jure Ala Europaea facultates eius celavit? Secundum notitias nostras, hoc non est primum quod successit. An Ala Europaea nescit, et hoc est opus solum domus Přemyslidarum?“ Tato žena uzavřela ohnisko. S jakým povolením Evropské křídlo zatajilo její schopnosti? Podle našich informací to nebylo poprvé, co se jí to podařilo. Nebo o tom Evropské křídlo neví a je to práce Přemyslovců?
Následovala dlouhá, mrazivá pauza. Déšť vytrvale bičoval zničenou pláň, narážel do helem vojáků a s tichým syčením se vypařoval těsně nad asijskou agentkou. Tiše se na sebe dívali.
Velitel ztuhl. Vůbec netušil, o čem ta žena mluví. Nevěděl, jaké dřívější uzavření má na mysli, ani jaká je přesná totožnost klečící dívky. Ale to, že tísnivá přítomnost Prázdnoty už v okolí nebyla vůbec cítit, byl neotřesitelný fakt.
Udělal pomalý půlkrok vzad. Ruku zvedl ke komunikátoru v uchu. Tiše, aby ho přes hluk rotoru nebylo slyšet, do něj pronesl pár rychlých slov. Pak se odmlčel a napjatě poslouchal. Sval v čelisti mu cukl. Krátce přikývl.
Obrátil se zpět k nim. „Ambae in helicopterum ascendetis,“ nařídil velitel latinsky tónem, který nestrpěl odpor. Obě dvě společně nastoupíte do vrtulníku. Ukázal na Emu. „Tu prima.“ První vy. Pak přesunul prst na Rei. „Et deinde tu.“ A pak vy.
Když Ema s křečovitým odporem a roztřesenýma nohama udělala první, pomalý krok vpřed, Přemyslovci udeřili. Ne na ni. Na Rei.
Všechno se seběhlo v jediné vteřině. Asijská vyslankyně útok čekala. Z temných čepelí se ozvalo hluboké, drásavé hučení. Prostor kolem ní se rozštěpil. Zformovalo se pět jejích fyzických stínových klonů. Nešlo o pouhé iluze, ale o hmotné konstrukty moci. Kabáty všech šesti postav se okamžitě přepnuly do plné kamufláže a dokonale se slily s popelavou mlhou a deštěm. Celá jednotka asijské agentky mrknutím oka zmizela.
Neviditelná síla prudkým úderem dlaně zasáhla Emu do ramene a hrubě ji odstrčila pryč od vrtulníku. Jeden z maskovaných klonů – jehož obrysy jen na zlomek vteřiny problikly v provazcích deště – v mžiku popadl klopýtající Emu za ruku a obrovskou silou ji táhl pryč.
Skutečná Rei i její stíny mezitím rozpoutaly tanec smrti. Využívaly mlhu a svou neviditelnost jako absolutní taktickou výhodu. Její bojový styl nebyl lidský. Byla to esence staletími vybroušené dokonalosti. Absolutní, nekompromisní lehkost. Z neviditelna se střídavě vynořovala k drtivým úderům katanou a rychlým výpadům wakizaši na blízko, načež se kamufláž znovu aktivovala. Dvěma smrtícími obraty, při kterých využila salto s plnou rotací vlastního těla, roztříštila kinetickou vlnu, kterou na ni vrhl jeden z těžkooděnců. Krátkým wakizaši odrážela zahuštěné bloky času, jimiž se ji velitel snažil paralyzovat, zatímco dlouhou katanou rozesílala temné, vakuové čepele, které trhaly zemi.
Neviditelný klon táhl Emu pryč. Z vrtulníku se vyklonili další Architekti. Chtěli ji okamžitě paralyzovat. Jeden z nich namířil rozevřenou dlaň na zem před Emou a drtivou vůlí se pokusil přepsat strukturu půdy. Bahno pod jejíma nohama se mělo bleskově zformovat do pevných okovů, které by jí sklaply kolem kotníků a strhly ji k zemi.
Půda ho neuposlechla. Jakmile se jeho architektonická rezonance dotkla hlíny v Emině bezprostřední blízkosti, kouzlo se s tichým zasyčením roztříštilo. Muž se zničehonic chytil oběma rukama za hlavu a začal nepříčetně, zvířecky řvát. Křečovitě se prohnul, ztratil rovnováhu a vypadl otevřenými dveřmi z vrtulníku. Zřítil se dolů. Tělo se po tvrdém dopadu do bahna rozsekalo a nepřirozeně zkroutilo. Zůstal ležet naprosto bez hnutí.
Zbylí Architekti na palubě ztuhli v šoku. V čisté panice sáhli po surové destrukci. Z dlaní jim začaly zběsile šlehat salvy výbušných plazmových projektilů. Pálili jako smyslů zbavení těsně za její paty, aby ji srazili tlakovými vlnami. Klon ji kryl tělem, ale koncentrovaná magická palba ho pomalu, po kusech destabilizovala a nutila jeho kamufláž chaoticky problikávat.
Ema klopýtla o čerstvý kráter po explozi. Klon, zasažený přímým magickým zásahem, se rozplynul v obláček stínové mlhy. Ema dopadla tvrdě na břicho.
Protože manipulace s prostorem v její blízkosti najednou znamenala nevysvětlitelné, smrtelné riziko, museli přejít k hrubému fyzickému kontaktu.
„Descendimus! Tegite nos!“ zařval jeden z vojáků přes burácení rotorů dolů do tmy. Jdeme dolů! Kryjte nás!
Tři stíny se odlepily od trupu vrtulníku. Nepadali do bláta. Letěli rovnou na ni.
Ema se s řevem přetočila na záda. Nehodlala tam jen tak ležet. Instinktivně napřáhla obě ruce, sáhla po syrové kinetické moci a vypustila kolmo vzhůru drtivou tlakovou vlnu.
Prvního Architekta to zasáhlo ještě ve vzduchu. Neviditelný úder ho smetl s takovou brutalitou, že ho odhodil deset metrů dozadu. Zmizel ve tmě a prázdnotou se ozvalo jen tupé křupnutí, jak se jeho tělo zlomilo o kmen mrtvého stromu.
Druhý voják ale dopadl do bahna těsně vedle ní. Než Ema stihla stáhnout ruce k obraně, jeho těžká taktická bota jí nemilosrdně dupla přímo na hrudník. Žebra zlověstně zapraštěla. Ema vykašlala vzduch, hrudník se jí ocitl v ohni a plíce najednou odmítaly fungovat. Byla dokonale přišpendlená k zemi.
Vzápětí u ní klečel třetí. Nepoužil zbraň. Popadl ji za rameno a rozevřenou dlaň v taktické rukavici jí přitiskl přímo na spánek.
Emou projel brutální, paralyzující elektrický výboj čisté moci. Bolest byla okamžitá a spalující. Křeč jí prohnula záda do luku, z úst jí unikl jen němý, přiškrcený řev. Chtěli ji omráčit. Vypnout její nervový systém dřív, než zase něco udělá.
Jenže místo toho, aby Ema poslušně ztratila vědomí, se něco zlomilo. Ta nekončící frustrace, to absolutní znechucení z toho, že s ní neustále někdo manipuluje, loví ji a láme, se spojilo s esencí Prázdnoty, která do ní od uzavření portálu nasákla.
Elektrický výboj přestal proudit. Muž, který ji držel, s trhnutím stáhl ruku, jako by sáhl na tekutý dusík.
Ema k němu pomalu otočila hlavu. Neplakala. Tvář měla vyhlazenou do děsivého, mrtvolného klidu. A její oči – bělma i duhovky – byly najednou úplně, inkoustově černé. Písek a hlubina.
Voják ztuhl. Z pod masky vydal zvuk připomínající zakňučení. Couvl, ochromený čirým zvířecím děsem, z toho, co se na něj z jejích očí dívalo.
Emin lidský mozek ale ten masivní nápor bolesti a temnoty nevydržel. Její černé oči se protočily v sloup a ona ztratila vědomí.
Padala. Všude kolem ní se míhaly obrovské černé šlahouny. Bičovaly prostor a s mokrým mlaskáním trhaly neviditelné maso.
A pak ten chaos utichl. Ocitla se zavěšená v absolutní, mrazivé temnotě.
Její vědomí se tříštilo. Zjistila, že nevisí v prázdnu. Visela před Tím. Lidská mysl nedokázala tu prastarou přítomnost jakkoliv zpracovat ani uchopit její tvar, ale ta drtivá, absolutní energie tam byla. Hleděla na ni z temnoty. Pod tou drtivou, mrazivou vahou čisté kosmické hrůzy se Emina příčetnost hroutila. Cítila jen absolutní tmu, která se na ni dívala.
Hrrrk.
Otevřela oči a ostře nasála vzduch. Srdce jí bušilo jako o závod.
Očekávala spoutané ruce na palubě vojenského vrtulníku. Místo toho cítila pod prsty promrzlé jehličí a mokrý sníh. Voněla smůla a vlhké zimní dřevo. Byla v lese.
Ztěžka se posadila a opřela se o kmen staré borovice. Byla úplně sama.
Podívala se pár metrů před sebe. Lesní půda tam byla rozrytá, zbytky prosincového sněhu a jehličí rozhrnuté. S mrazivou fascinací sledovala, jak se silné, mrtvolně černé trnité keře líně, potichu stahují. Ovíjely se kolem sebe a jako hadi pomalu zalejzaly zpět do hlubin rozryté, promrzlé hlíny. Zasunuly se, hlína se za nimi srovnala a nezbylo po nich ani stopy. Někdo ji z toho bitevního pole odnesl. Anebo něco.
Z myšlenek ji vytrhl hluboký, setrvalý hluk přicházející z dálky. Naklonila hlavu a zaposlouchala se. Z obzoru se neslo ohlušující, mnohočetné dunění – zvuk obrovského množství blížících se vojenských vrtulníků, letících nad vymazanou jizvou světa.
Zatím žádné komentáře. Buďte první!