Současnost
Úterní dopoledne v kanceláři logistické firmy připomínalo ticho před bouří. Hiroko cítila v zádech pohledy kolegů a slyšela tlumené pípání telefonů, na kterých si pod stoly prohlíželi ranní bulvární články. Sato si ji zavolal do prosklené kukaně deset minut po začátku směny.
„Sedněte si, Sakuraba-san,“ řekl a ani nevzhlédl od monitoru. Nechal ji tam sedět tři minuty v naprostém tichu, zatímco demonstrativně klepal do klávesnice. Pak se pomalu otočil. „Doufám, že jste si ten včerejší cirkus užila. Viděl jsem ty titulky. Skrytá umělkyně.“
„Sato-san, pokud jde o moji práci–“
„Mě nezajímá váš volný čas,“ přerušil ji ledově. „Ale zajímá mě, že tohle pracoviště je postavené na disciplíně a neviditelnosti. Tyhle mediální manýry narušují morálku týmu. Lidé se na vás dívají jako na exotické zvíře, ne jako na kolegyni. Očekávám, že odteď prokážete dvojnásobné nasazení.“ Ukázal na štos desek, které jí včera vrátil na stůl a které tam teď znovu ležely. „Tohle jsou ty kvartální reporty z jiného oddělení. Chci je mít do večera hotové.“
Hiroko se podívala na desky a pak přímo do Satových očí. Cítila v sobě klid, který v ní zbyl z té mrazivé noci pod hvězdami.
„Tyto reporty nepatří do mé agendy, Sato-san,“ pronesla klidným, pevným hlasem. „Moje vlastní agenda je momentálně plná – odbavuji tři prioritní kontejnery z Jokohamy. To je moje práce. To, co mi tu dáváte navíc, je práce controllingu. Pokud mi chcete změnit náplň práce, prosím o písemný pokyn schválený panem Watanabem.“
Sato na vteřinu oněměl. Zrudly mu uši, jak se v něm mísil vztek s naprostou nejistotou. „Drzost...“ vydechl jen slabě, zatímco Hiroko vstala a bez jediného zachvění hlasu odešla zpět ke svému stolu.
Druhý týden natáčení (Kemp Asagiri Kogen, úpatí hory Fudži)
Večerní vzduch na náhorní plošině Asagiri byl ostrý a voněl po mokré trávě a blížícím se mrazu. Produkce vybrala místo s dokonalým výhledem na majestátní siluetu hory Fudži, jejíž vrcholek byl v zapadajícím slunci zbarvený do sytě růžové. Idylka ale skončila ve chvíli, kdy štáb oznámil, že si páry musí připravit dřevo na oheň a zajistit si tábořiště samy.
„Tak se ukažte, chlapi,“ zahlásil Američan Chad a s teatrálním gestem si vyhrnul rukávy své značkové outdoorové bundy, která ještě zářila novotou. „V Houstonu jsme tohle dělali pořád. Je to o hrubý síle, nic víc.“
Chytil těžkou sekeru, rozkročil se nad velkým sukovitým špalkem a s mocným zařváním se napřáhl. Jenže ostří dopadlo na okraj dřeva pod špatným úhlem. Sekera se s kovovým břinknutím odrazila a odštípnutý kus tvrdé kůry vystřelil jako projektil. Chad nestihl zareagovat a kus dřeva ho trefil přímo doprostřed čela.
„Au! Sakra!“ Chad pustil sekeru, chytil se za hlavu a zavrávoral. „To je totální nesmysl! Tohle dřevo je vadný! Proč tu nejsou nějaký profesionálové? Tohle je nebezpečný, mohl jsem přijít o oko!“
Australan Liam, který se opíral o pařez, se nahlas rozchechtal. „Dřevo je v pohodě, kámo, jen tvý ruce jsou levý,“ prohodil a mrkl na Johna.
„Máš úplně špatnou biomechaniku, Chade. Z inženýrského hlediska byl úhel dopadu neefektivní,“ ozval se suchý, exaktní hlas z druhé strany. Byl to Němec Klaus, který do té doby společně s Natsuki s milimetrovou přesností vyměřoval vzdálenost stanových kolíků. „Fyziku zkrátka neoklameš.“
Chad na něj jen vztekle zavrčel. John pobaveně zakroutil hlavou a beze slova sekeru zvedl. Bylo vidět, že ji v ruce nedrží poprvé. Zatímco Liam se s vervou pustil do menších větví, John si v klidu připravil špalek a čistým, plynulým pohybem ho rozčísl na dvě poloviny. Žádné řvání, žádná zbytečná síla.
Kolem nich se utvořil hlouček ostatních. Kiko, Liamova sportovně založená partnerka, sledovala Johna s neskrývaným uznáním v očích. „Ty jsi jako stroj, Johne-kun,“ prohodila uznale. John se na ni krátce podíval. „Dík... ty jsi Kiko, že?“ zeptal se s mírnou nejistotou, což Kiko trochu vyvedlo z míry.
John pak otočil hlavu k Hiroko, která celou scénu sledovala v bezpečném odstupu. „Chceš si to zkusit, Sakuro?“
Chad, který si zrovna kapesníkem otíral bouli na čele, vybuchl smíchy. „Děláš si srandu? Chceš nechat tuhle křehkou panenku sekat dřevo? Vždyť ji ta sekera převáží! Nechte to radši na mně, až se mi přestane točit hlava...“
Hiroko pocítila ten známý stud, ale John ji nenechal couvnout. „Pojď sem,“ vybídl ji klidně a podal jí topůrko.
Hiroko přistoupila ke špalku. První pokus byl katastrofa. Sekera se jen tupě odrazila a ona skoro ztratila rovnováhu. Chad se znovu rozesmál: „No vidíš! Říkal jsem to!“
„Ignoruj ho,“ ozval se Liam a přistoupil blíž. „Není to o síle v ramenech, holka. Musíš nechat pracovat váhu tý sekery.“
„Přesně tak,“ dodal John a stoupl si za ni, aby jí ukázal správný postoj. „Váha do kolen. Nohy víc od sebe. Představ si, že to ostří chceš nechat propadnout skrze to dřevo, ne do něj mlátit. Zkus to znovu. Teď.“
Hiroko se nadechla. Představila si všechny ty dny v kanceláři, Satovo věčné rýpání a pocit, že je jen kolečkem v soukolí. Sekera švihla vzduchem v dokonalém oblouku. Ozvalo se ostré, suché křupnutí a špalek se rozletěl na dvě dokonalé poloviny. Chadovi spadla čelist. Liam uznale hvízdl a John se na ni usmál tím svým tichým, ukotvujícím způsobem. Hiroko cítila, jak se jí v žilách rozlévá adrenalin a radost, jakou už dlouho nepoznala.
Když se konečně podařilo rozdělat velký oheň, štáb rozdal páry deky a jídlo. Atmosféra se uvolnila. Liam a Kiko seděli těsně u sebe, zabalení v jedné dece, a vypadali, že okolní svět pro ně přestal existovat. „Teda Liame,“ rýpl si Chad, který už měl na čele obří náplast, „vidím, že to poznávání Japonska bereš se vším všudy, co? Doufám, že v té dece máte ještě místo na kulturu.“ Liam se jen zazubil a přitáhl si Kiko blíž.
Produkce pak páry vyzvala, aby si přečetli připravené svitky s místními pověstmi. Hiroko četla o princezně Kaguja a o tom, proč z vrcholu hory Fudži kdysi vycházel kouř – o elixíru nesmrtelnosti, který tam byl spálen. Hlas se jí v tom tichu noci nesl jasně a John ji se zájmem poslouchal, zatímco plameny olizovaly tmu.
Když se oheň změnil v žhavé uhlíky, atmosféra ztichla. Tariq, který tvořil pár s Mai, se nenapil ani kapky z kolujícího piva a s uctivým úsměvem odmítl i vepřové onigiri, co se peklo na okraji ohniště. Místo toho se ale opřel o kmen stromu a začal jemným, sametovým hlasem zpívat tradiční arabskou píseň o pouštních hvězdách. Jeho hlas byl tak čistý a uklidňující, že všichni na chvíli úplně zapomněli na kamery a ponořili se do magie okamžiku.
Když se páry začaly pomalu rozcházet do stanů, John se zastavil. „Budeš ve stanu sama v klidu, Sakuro,“ řekl jí tiše. „Já tu ještě chvíli zůstanu. Chci se dívat na hvězdy. Nechce se mi spát.“
Hiroko se podívala nahoru. Obloha byla tak čistá, že vypadala jako vysypaná diamantovým prachem. „Můžu... můžu tu zůstat s tebou?“ zašeptala. „V Tokiu je takový světelný smog, že hvězdy skoro nevidíme. Vlastně jsem je neviděla pořádně od té doby, co jsem nastoupila do práce.“ Lehce se pousmála a dodala: „Naposledy to bylo asi na kempování v rámci klubu na univerzitě, ale i tam jsme se spíš soustředili na jídlo než na oblohu.“
John jen beze slova roztáhl druhou karimatku a spacák vedle svého. Lehli si na záda, s rukama za hlavou. Štáb se stáhl do uctivé vzdálenosti, ale Hiroko věděla, že tam někde ve stínu jsou dvě kamery s nočním viděním, které je sledují jako tiší lovci.
„Vyrůstal jsem na místě, kde jich bylo vidět ještě víc,“ začal John tiše. „Jezdil jsem za prarodičema na vesnici. Bylo to tak zapadlé místo, že lampy svítily jen u hlavní silnice. Když jsi poodešla pár metrů za dům, byla tam taková tma, že jsi neviděla na vlastní ruce. Takže příležitostí pozorovat hvězdy jsem měl v dětství spoustu.“
Zvedl ruku a ukázal prstem k nebi. „Vidíš tamhle ten obrazec, co vypadá jako velký naběrač? To je Velký vůz. A když si představíš linku, která propojuje tyhle dvě zadní hvězdy, a protáhneš ji pětkrát dál... tamhle je Polárka. Podle ní se lidé orientovali tisíce let, když ztratili cestu.“
Ukazoval jí souhvězdí jedno po druhém. Hiroko sledovala jeho prst mířící do nekonečna a cítila se neuvěřitelně malá, a přesto poprvé v životě důležitá. Vzduch mrazil, ale jejich ramena se skoro dotýkala. Poslouchala jeho klidný hlas, až se jí začala klížit víčka. Usnuli tam spolu, bok po boku, pod tichým dohledem hory a objektivů, které z jejich ticha tu noc vytvořily legendu.
Současnost (Úterý večer)
Hiroko vycházela z budovy firmy přesně v šest hodin. Cítila se zvláštně lehká. V kapse jí zavibroval telefon. Na displeji svítilo: Otec (2 zmeškané hovory).
Hiroko se na displej chvíli dívala. Pak hovor ztišila a telefon schovala. Místo toho napsala matce:
„Dnes nepřijedu na večeři. Musím dokončit něco důležitého. Musím kreslit.“
Zamířila k metru s pocitem, že Polárka v její hlavě konečně začala svítit správným směrem.
Přidat komentář