Viktor nezaváhal. Přiskočil k ní, ignoroval slzy i zmítající se tělo.
Dlaněmi v kožených rukavicích ji surově popadl za tvář. Prsty se zaryly pod lícní kosti a nekompromisně zafixovaly její hlavu na místě.
„Podívej se na mě," přikázal. Nebyla v tom prosba ani útěcha. Byl to tvrdý, ledový rozkaz ze dna temné studny.
Ema se zmítala v křečích nezvladatelného smíchu. Přes Viktorovy prsty tekly slzy bezmoci, ale nepustil. Násilím ji donutil zvednout zrak. V momentě, kdy se její roztěkané oči střetly s jeho, se svět zastavil.
Viktorovy oči nebyly lidské. Byly to dva absolutně černé tunely, které s gravitační silou začaly vtahovat všechno kolem. Ema ztuhla. Cítila, jak se do ní ten pohled vpíjí – nezastavil se na povrchu, ale pronikl skrz lebku až k vroucímu zdroji infekčního šílenství.
Byl to fyzický, drtivý pocit. Cítila, jak jí z mozku, z bušícího hrudníku a napjatých nervů mizí lepkavá hysterie. Viktor ten tlak nevytlačoval, on ho pil. Surovým zásahem z ní vysával energii, strach i nezvladatelný tik, jako když silná jehla tahá jed z rány.
Zorničky se jí roztáhly, až pohltily celou modrou duhovku. Čerň jí zalila zrak. Třes těla se okamžitě změnil v mrtvolnou nehybnost. Svaly ochably. Dech zpomalil, až téměř ustal. Na pár vteřin z ní vyprchal život – stala se jen prázdnou, poslušnou nádobou. Bylo to děsivé, chladné a absolutní.
Vypnul ji.
Smích se v hrdle zlomil, přešel v tiché vydechnutí a sklepem se rozhostilo ticho. Viktor uvolnil stisk. Spojení se přetrhlo tak rychle, až to fyzicky zabolelo.
Emě se podlomila kolena a s měkkým žuchnutím padla na zem. Do zorného pole se vrátily barvy a kontury sklepa. Lapala po dechu, jako by se právě vynořila z ledové vody.
Viktor stál nad ní. Klidný, dech vyrovnaný. „Nezbývá nám moc času," řekl naléhavě. „Byla jsi tu, když to začalo?"
Ema, stále otřesená a s dunivou prázdnotou v hlavě, jen slabě přikývla.
Záblesk. Obývák. Tma. Místnost osvětluje jen modravé blikání televize bez zvuku. Ema leží na gauči s mokrým ručníkem na čele – další z jejích drtivých migrén. Na klíně jí stočený leží malý flekatý kříženec. Mechanicky ho hladí. Ostrá, rotující světla proříznou tmu. Modré majáky. Kvílení sirén. Jde se s otcem podívat na chodbu. Těžkooděnci v kuklách právě vedou po schodech pana Nováka, tichého souseda z posledního patra. Pouta se mu zařezávají do zápěstí. Ale Novákovi je to jedno. Směje se. Není to normální zvuk, je to nelidský, praskavý řev. „Všichni chcípneme! Do jednoho! Je to vtip! Úplně celej tenhle posranej svět je vtip!" Jeden z policistů v kukle se trhaně uchechtne. Otec vedle ní se zničehonic taky zasměje. Ema cítí v břiše zvláštní lechtání. Koutky jí cuknou nahoru. Přijde jí to všechno... tak neuvěřitelně vtipné.
„Byla jsem tu," hlesla v přítomnosti a napila se ze zteplalé lahve. „Město bylo šílené... ale to, co se dělo u nás doma. Vevnitř. To bylo nejhorší."
Viktorův pohled zpozorněl. Zaznamenal tu informaci s taktickou přesností. „Pamatuješ si, kde přesně jsi bydlela?"
„Asi ano."
Viktor se rázně postavil a přistoupil k okénku. Zkontroloval situaci na ulici a otočil se k ní. „Musím ti zavázat ústa. Ten chemický potah jsem z tebe dostal, ale rezonance města je silná. Kdyby tě to venku chytlo znovu, snesou se na nás, než stihnu vůbec mrknout."
Uvědomovala si, že má pravdu. Odevzdaně přikývla.
Cesta k její rodné vile byla regulérní noční můrou. Náměstí sice utichlo, ale v křivolakých uličkách to žilo. Skřípání štěrku a mokré sýpání ze stínů. Viktor ji vedl s jistotou vrcholového predátora, každý krok měl vypočítaný. Ema s kusem čistého obvazu přes ústa se ho držela za cíp kabátu jako klíště.
Stanuli na zalesněném svahu. Vila stála před nimi. Býval to honosný čtyřpatrový dům prvorepublikové elegance. Teď vypadal jako hnijící, pulzující nádor. Ta nepřirozená vegetace tu totiž zmutovala do absolutního extrému. Černé, trnité keře se plazily po cihlové fasádě a prorůstaly dovnitř. Obří stonky s ostrými trny se ve svitu měsíce zdály pulzovat vlastním, nechutným životním rytmem.
Viktor ji bez ptaní popadl za ruku a stáhl s sebou do stínů. Měl překvapivě horkou dlaň.
Plížili se po štěrkovém vjezdu k hlavnímu vchodu. Vzduch byl hutný. Emě začalo hučet v uších. Měla pocit, že keře vysoko na střeše se s každým jejím krokem o kousek pohnuly.
Pod utaženým roubíkem ucítila známou svalovou křeč. Hmmmmph!
Začala se proti své vůli vnitřně smát. Bránice jí skákala tak moc, až jí hrubá látka sedřela kůži v koutcích do krve. Dusila se vlastním smíchem a nemohla dýchat. Z temných ulic kolem se okamžitě jako odpověď ozvalo mokré sýpání. Slyšeli ji.
Viktor ostře zaklel. Jediným rychlým pohybem jí strhl zakrvácený obvaz, aby se neudusila, ale tím nevyhnutelně vypustil smích do noci.
„HAHAHA!"
„Kurva," zasyčel Viktor. Bleskově střelil pohledem do tmy za jejich zády.
Jediným plynulým pohybem si Emu přehodil přes rameno jako pytel s pískem. Nestihla ani vyjeknout a už s ní běžel k vyvráceným domovním dveřím. Visela hlavou dolů, rameno ji tlačilo pod žebra a každý tvrdý dopad jeho bot jí vyrážel dech.
Vpadl do tmavé chodby, ladně sklouzl a opřel ji o oprýskanou zeď. Jako by manipuloval s odjištěnou bombou.
„Pššt," sykl centimetry od její tváře. „Zůstaň tady. Ani se nehni a buď zticha."
Nečekal na přikývnutí. Rychle couvl, chytil zrezivělou kliku masivních dveří a s chirurgickou přesností je začal zavírat. Nedovolil starým pantům jediné skřípnutí. Milimetr po milimetru je dovíral, dokud střelka zámku s měkkým cvak nezapadla.
Ema osaměla. Viktor zůstal venku.
I přes dřevo slyšela zlověstný zvuk těl. Viktor sáhl pod kabát. Ozval se tichý, uspokojivý šelest kůže třoucí se o ocel. Tušila, že v jeho ruce se zrovna zaleskla zbraň větší a smrtelnější než obyčejný nůž. Cítila z něj naprosté, chladné soustředění člověka, který právě vykročil tmě naproti.
V chodbě nastalo hluché ticho. Zvuky zvenčí sem doléhaly jen velmi vzdáleně, jako podmořské dunění. Vzduch páchl starou omítkou a přezrálým, hnijícím ovocem. Jediné světlo sem padalo přes stěnu ze zaprášených luxfer na mezipatře. Tlusté tvárnice lámaly studený svit do pokřivených, nazelenalých obrazců připomínajících mapy mrtvé kůže.
Smích, který ji drtil venku, tu začal překvapivě rychle ustupovat. Vyprchával jako pára. Na jeho místo se okamžitě vplížil ledový, lepkavý děs.
Jsem doma. Vstup do bytu jejích rodičů byl hned vpravo. Musela se tam podívat. Potřebovala vědět, jestli za starými dveřmi nezůstalo bezpečí. Pomalu, s roztřesenými koleny se zvedla a nakročila do šera.
Ucítila na bosém kotníku dotek. Těžký, teplý a chorobně mokrý.
Přes nárt jí přeběhla zmutovaná krysa velikosti kočky. Kůži měla pokrytou krvácejícími strupy a mokvajícími lysinami, které se odporně leskly. Cítila, jak jí škrábla o kůži a otřela se o ni dlouhým, lysým ocasem.
„ÁÁÁÁ!"
Výkřik se z ní vydral, než mozek stihl zakročit. Čistý, zvířecí jekot hrůzy protrhl posvátné ticho vily jako ohlušující výstřel.
Byla to osudová chyba.
Dům, který se ještě vteřinu předtím zdál mrtvý, okamžitě ožil. Ze všech horních pater se ozval agresivní lomoz.
PRÁSK. BUM. KŘUP.
Znělo to, jako by tam nahoře někdo v amoku rozbíjel masivní nábytek holýma rukama. Do destrukce se přidalo zběsilé dupání. Lavina splašených těl. Strop nad Eminou hlavou se otřásl. Z kachliček se začala sypat omítka a někdo začal tupou zvířecí silou bouchat do nosných stěn, jako by se chtěl prokopat z patra rovnou k ní.
A pak to přišlo ze strany. Z místa, které znala nejlépe.
Dveře jejich rodinného bytu se s ohlušujícím třeskotem rozletěly dokořán. Letité dřevo prasklo a ostré třísky vyletěly do chodby jako šrapnely.
Z temného otvoru se ven hrubě vypotácela vysoká postava. Byla to žena. Měla na sobě kdysi bílou noční košili, která teď visela v cárech, nasáklá zaschlou i děsivě čerstvou krví. Její pohyby nebyly lidské. Byly hrůzně trhavé a křečovité, jako groteskní loutka vedená potmě někým, kdo jí zpřetrhal všechny vodící provázky.
Zatím žádné komentáře. Buďte první!