← Architekti reality | Z popela
Architekti reality

Z popela

Když Ema pomalu otevřela oči, do plic ji udeřil pach ozónu, vlhkého prachu a mědi. Odér prolité krve visel v chladném vzduchu podzemí jako dusivá deka.

Zrak se jí ztěžka zaostřil na popraskaný strop Katedry. Ležela na mrazivém betonu. S trhnutím se pokusila posadit, ale hlava se jí zatočila tak prudce, až se jí zvedl žaludek. Vzápětí ucítila na ramenou dlaně, které ji jemně, ale pevně zatlačily zpět.

„Pomalu, Emo. Dýchej," ozval se Tomášův tichý hlas. Klečel vedle ní, ve vlasech zaprášený od drceného betonu. Z druhé strany ji jistila Beata. Už se neusmívala; na tváři i na rukou měla zaschlé šmouhy cizí krve a v očích paralyzující únavu.

Emina mysl se s bolestivým cuknutím plně probrala. Vzpomínky na ten masivní, toxický příval nenávisti a na ledovou ženu, která ožila, do ní narazily plnou silou. Rychle otočila hlavu.

Kousek od nich seděl ten chlapec, opřený o zničenou zeď. Kolem něj ležela jen hromádka ocelových střepů a prachu – vše, co zbylo z jeho trpasličího golema, který se pro něj obětoval. Kluk byl bledý jako stěna. Uniformu měl roztrhanou a nasáklou krví. Zíral na Emu s neředěným děsem. Díval se na ni jako na odjištěný granát, který může každou vteřinou znovu explodovat.

Ema cítila, jak se jí stahuje hrdlo.

„Já..." vyrazila ze sebe chraptivě. Oči se jí zalily slzami. „Nechtěla jsem," vzlykla a hlas se jí lámal. „Přísahám. Chtěla jsem jen... já nevím, jak to funguje! Omlouvám se. Strašně moc se omlouvám."

Složila si obličej do špinavých dlaní a ramena se jí roztřásla zoufalým pláčem. Chlapec u zdi sebou při jejím vzlyku trhl. Jeho křečovitě sevřená ramena ale pomalu klesla. Ostražitost nezmizela úplně, ale ten zvířecí děs vyprchal. Viděl před sebou Emu, plačící a zmatenou. Pochopil to. Nebyla to chladnokrevná vražedkyně. Krátce, vyčerpaně přikývl. Ema to přes dlaně na obličeji nemohla vidět.

Šimrovy těžké kroky se zastavily kousek od nich. Ema ztuhla. Čekala křik, trest. Čekala, že ji s okamžitou platností pošlou pryč. Učitel se ale na ni vůbec nepodíval. Jeho chladný zrak propíchl zraněného chlapce.

„Měl jste štěstí, že jste to přežil, Vojtěchu," pronesl Šimr ledově. „A to jen díky tomu, že váš golem prokázal víc pudu sebezáchovy než vy. Vrhl jste se do nestabilního pole bez rozmyslu, bez krytí a bez plánu. Slečně Volné jste nijak nepomohl, naopak jste se okamžitě stal přítěží, která zaměstnala tři léčitele a málem stála další ztráty."

Chlapec zahanbeně sklopil zrak k zemi.

„Rod pánů z Pernštejna od vás má velká očekávání," pokračoval Šimr neúprosně. „Architekti rozhodují o osudu tohoto světa. Při takové zodpovědnosti zde není prostor pro zbytečné mučedníky. Zapište si to za uši."

Pak otočil hlavu k Emě. Jeho výraz se nepatrně uvolnil a v očích se mu mihl neskrývaný respekt.

„Co se týče vás, Volná... překvapila jste mě. Dlouho jsem se při výuce takhle nezapotil. Máte obrovský potenciál."

Ema si utřela slzy do rukávu a nevěřícně na něj zírala. Vůbec tenhle pragmatický, nemilosrdný svět nechápala.

Z hloučku přihlížejících vystoupil Libor. Zastrčil si ruce do kapes a zastavil se kousek od ní.

„Nic osobního, Emo," řekl klidně s odkazem na svůj zvukový útok, který ji pod padajícím ledem mohl snadno zmrzačit. „Museli jsme tu schránku rozbít za každou cenu a co nejrychleji."

Ema pomalu přikývla. Došlo jí, že tohle není obyčejná škola. Byla to akademie, kde se chyba trestala smrtí.

Šimr si upravil manžety černé košile a přelétl pohledem po zničeném stadionu, roztaveném betonu a kalužích krve.

„Pro dnešek jsme skončili," zavelel pevným hlasem. „Dejte se do pořádku. Těším se na zítřejší hodinu."

O půl hodiny později se v chodbě starého Konviktu, hned vedle automatu s kávou a červeného hasicího přístroje, vzduch jemně zavlnil. Jako asfalt nad letní silnicí.

Oprýskaná zeď na vteřinu zmizela a z prázdnoty se vylouply masivní starožitné dveře s těžkou mosaznou mříží a neznámými symboly. Mříž se s kovovým zasyčením odsunula a Ema vystoupila do normálního světa. Jakmile udělala krok vpřed, iluze za jejími zády s klapnutím zapadla na místo a výtah se znovu proměnil v obyčejnou holou zeď.

Byla převlečená do svých civilních, příliš velkých věcí. Vlasy měla vlhké ze sprchy a celé tělo ji bolelo, jako by ji přejel náklaďák. Po jejím boku vyšel Tomáš s Beatou a několika dalšími studenty. Tlumeně se bavili, napětí z nich pomalu padalo, ale Ema se stále cítila roztřesená.

Než stihla udělat další krok, cestu jí zastoupila elegantní postava. Paní Koutná. Sekretářka stála s rukama sepjatýma před sebou, tvář nečitelnou maskou profesionality.

„Slečno Volná," pronesla tiše. „Pan děkan vás očekává ve své pracovně."

Emin žaludek udělal kotrmelec. Je to tady, blesklo jí hlavou. V podzemí ji sice Šimr nevyhodil, ale děkan Hradil měl zjevně jiný názor. Téměř zabila studenta. Tohle musela být konečná.

Tomáš si všiml, jak ztuhla. Zastavil se a podíval se na ni svým klidným pohledem. „Běž. Počkám tu na tebe, než si to vyřídíš."

Beata si přehodila tašku přes rameno a povzbudivě se usmála. „Zatím, Emo. Uvidíme se na pokoji."

Ema se zhluboka nadechla, přikývla a s bušícím srdcem následovala sekretářku.

Když došla před dubové dveře děkanovy kanceláře, paní Koutná jí jen pokynula a odešla ke svému stolu. Ema dvakrát krátce zaklepala.

„Račte dále," ozval se tlumený, autoritativní hlas.

Vešla. Tenzor Hradil seděl za masivním stolem pokrytým starými pergameny. Když ji uviděl, odložil pero a opřel se do křesla.

„Posaďte se, slečno Emo." Ukázal na křeslo naproti sobě.

Klesla do kůže, prsty křečovitě propletené v klíně.

„Tak co," začal děkan a zkoumavě si ji prohlížel přes spojené konečky prstů. „Jak se vám u nás na univerzitě zatím líbí?"

Otázka ji vyvedla z míry. Čekala palbu výčitek.

„Já... ráda bych řekla, že se cítím dobře," odpověděla opatrně. „Že mám po dlouhé době konečně pocit, že někam patřím. Ale po tom, co se stalo dnes dole... nejsem si tím vůbec jistá."

Hradilův výraz mírně změkl, ačkoliv si zachoval akademickou odměřenost.

„Jestli ve vás hlodá vina kvůli tomu incidentu, okamžitě to pusťte z hlavy," řekl klidně. „Studium Architektů nemá s běžným vyučováním nic společného. Naším cílem není bezpečně vás provést učebnicemi. Naším cílem je připravit vás na smrtelná nebezpečí venku. Kdyby si Architekt nezvykl na extrémní stres tady, v kontrolovaném prostředí, venku by nepřežil. Podlehl by emocím a napáchal mnohem více škody. Vojtěch dostal tvrdou, ale cennou lekci o vlastní bezpečnosti. A vy o své síle. Takže hlavu vzhůru."

Ema cítila, jak se jí z hrudi uvolnil balvan. Ulevilo se jí. „Děkuji vám, Tenzore."

„Kvůli tomu jsem si vás sem ale nezavolal," pokračoval Hradil a tón nabral vážnější notu. „Sledoval jsem hlášení o vaší rezonanci. Máte nesmírný, byť naprosto nezkrocený potenciál. Pokud ho správně uchopíte, můžete se stát Vektorem v relativně krátkém čase. A vzhledem k tomu, co jsem viděl... v těch několika střípcích vašich vzpomínek..."

Hradil se odmlčel. Neřekl slovo Void ani Viktor, ale oba přesně věděli, na co naráží. Ta tichá dohoda o mlčenlivosti platila dál.

„...vzhledem k tomu potřebujete pevnější vedení," dokončil myšlenku. „Rozhodl jsem se, že se vás ujmu osobně. Nabízím vám sérii soukromých lekcí."

Ema na něj vyjeveně zírala. Děkan byl Tenzor. Jeden z nejmocnějších Architektů. A nabízel individuální hodiny holce, která ještě nedávno vůbec nevěděla, že magie existuje.

„To... to by pro mě byla obrovská pocta," vydechla upřímně.

Hradil se neznatelně usmál. „Jsem nesmírně zaneprázdněný člověk, slečno Emo. Náš čas bude záviset čistě na mém rozvrhu. Pro začátek se sejdeme tuto neděli v osm večer, tady v mé kanceláři."

„Rozumím. Moc vám děkuji."

„Budu se těšit na naši první hodinu. Nyní můžete jít."

Když Ema vyšla z kanceláře a sešla po širokém schodišti do přízemí Konviktu, cítila se lehčí. Strach z vyloučení zmizel, nahrazený nečekaným respektem.

← Předchozí Další kapitola →
Komentáře ke kapitole (0)

Zatím žádné komentáře. Buďte první!

Přidat komentář

💬 Komentář k odstavci č.
Komentáře k odstavci