← Architekti reality | Vítej zpátky v realitě
Architekti reality

Vítej zpátky v realitě

Její svět se zúžil na dusivé, lepkavé horko. Nebyl tu žádný kyslík. Jen vibrující rudá mlha páchnoucí po spáleném cukru a ozónu. Ema se nemohla pohnout. Trpěla paralýzou zaživa. Nohy jako z olova, ruce neviditelnými hřeby přišpendlené ke zdi za sebou.

Z mlhy se zhmotnil Friedrich. Ale nebyl to galantní šlechtic ze skleníku. Jeho tvář se roztékala jako levný vosk, rysy se bortily do obludné masky šílenství.

„Mohli jsme mít absolutně všechno!" zařval na ni do tváře. Jeho hlas zněl jako drcení ostrého kovu. Vrhl se k ní jako predátor. Jeho pěstěné ruce se zvířecí silou zaryly do výstřihu jejích svatebních šatů.

Ssssss! Zvuk trhaného hedvábí prořízl ticho jako výstřel.

Friedrich rval látku z jejího těla s animální zuřivostí, hrabal oběma rukama, jako by se chtěl dostat k něčemu vzácnému ukrytému v kleci jejích žeber. V očích mu plála chladná, odporná chamtivost.

„Proč jsi mě zradila?!" syčel jí zblízka do tváře. Horký dech páchl hnilobou. „Tvoje ničivá moc... moje dokonalé vedení... Ale ty jsi to musela pokazit!"

Ema chtěla řvát o pomoc, ale z hrdla nevyšla ani hláska.

Friedrich se naklonil ještě blíž. Nehty se mu prodloužily do ostrých chirurgických jehel, připravených k řezu. „Teď už to nepůjde po dobrém. Ta extrakce bude bolet tak, že zapomeneš i vlastní jméno."

Natahoval se, aby jí vyrval srdce z hrudi. Cítila ledový hrot blížící se agónie.

A pak se náhle ozval úplně cizí zvuk. Hluboké, drtivé zahučení. Jako když se zhluboka nadechne samotný vesmír.

Friedrich uprostřed pohybu strnul. Úchylný úsměv mu zamrzl na tváři. Něco ho zezadu chytilo. Nebyla to ruka. Byla to gravitační síla. V absolutní temnotě za jeho zády se otevřela propast. Nenasytný vír nicoty začal s ohlušujícím řevem sát realitu do sebe.

„Ne! NE!" ječel Friedrich jako pominutý, ale bylo to marné. Ta síla ho rvala pryč. Jeho tělo se natáhlo a zdeformovalo, jehlovité prsty pustily roztrhané šaty a on letěl, bezmocný a rotující, rovnou do černého chřtánu nicoty.

A přesně tam, hluboko v pohlcující temnotě, se rozsvítily dvě klidné zlaté oči.

Hrrrk.

Ema se s vyděšeným trhnutím posadila a lapala po dechu, jako by právě doběhla sprint. Z čela jí sklouzla mokrá žínka a s tichým plácnutím dopadla na podlahu.

Byla v bezpečí. V zadní části staré dodávky. Všude kolem vonělo ošoupané čalounění a mírný pach nafty.

Hlava se jí zatočila tak silně, že musela zavřít oči. Panicky si přejela rukama po těle. Žádné roztrhané hedvábí, žádná krev. Měla na sobě hrubé, suché oblečení – jakousi cizí pánskou flanelovou košili a volné tepláky. Ale když jí ruka sklouzla o něco níž, pod hrubou látku nahmatala chladivou krajku. Spodní prádlo jí zůstalo. To svatební.

Ten kontrast mezi hrubou bavlnou a nesmyslným luxusním prádlem v ní vyvolal vlnu fyzické nevolnosti. Byla to hmatatelná připomínka toho, jak blízko byla k tomu stát se Friedrichovou vypreparovanou trofejí.

„Musím ven," zašeptala do ticha.

Zkusila se postavit. Nohy se jí podlomily a s tupým žuchnutím dopadla na kolena. Sakra. Sípavě se nadechla, chytila se hrany stolku a s vypětím všech sil se vytáhla k bočním dveřím.

Cvaknutí těžké kliky znělo jako výstřel. Dveře se s vrznutím otevřely.

Do bledé tváře ji udeřil vlhký letní vzduch. Venku bylo šero, těžké nebe nad stromy mělo barvu modřiny, ale nepršelo.

A jen pár metrů od auta vesele a uklidňujícím způsobem plápolalo ohniště. U něj stál Viktor.

Měl na sobě úplně obyčejné černé triko a tmavé kalhoty. Ale co Emu zarazilo nejvíc, byly jeho nohy. Byl bos. Nohy měl hluboko zabořené přímo do mokré hlíny a vlhké trávy. Přesně jako by po tom všem potřeboval fyzicky cítit pevnou zem pod sebou.

V ruce držel ořezaný klacek. Na něm se v plamenech škvařily tři velké buřty, z nichž odkapával horký tuk do uhlí a vesele syčel. Viktor právě jeden z nich pomalu stahoval dolů. Byl nesmírně soustředěný, klidný a u toho všeho naprosto obyčejný.

Ema udělala váhavý krok z dodávky. Pak druhý. Šla k němu přes mokrou trávu jako náměsíčná. V hlavě jí bouřilo tornádo zmatených pocitů. Strach z Friedricha, zmatek z útěku, tepající bolest hlavy... a někde hluboko se začal rodit nový, velmi nebezpečný pocit.

Byl vůbec Viktor skutečný? Nebyl to jen další výplod její umírající mysli? Další test Architektů?

Viktor zvedl hlavu. Zlaté, neklidné oči se ve tmě setkaly s jejími. Nebyla v nich žádná hrozba, žádná manipulace. Byl to klidný, unavený pohled člověka, který nese tíhu světa. Koutek úst se mu zvedl v náznaku úsměvu. Beze slova k ní natáhl pravou ruku s voňavým opečeným buřtem.

To tiché gesto bylo tak absurdně normální, až to Emu v hrudi fyzicky zabolelo.

Došla k němu. Natažené jídlo ignorovala. Neviděla buřty. Viděla jen a pouze jeho.

Bez jediného slova přistoupila blíž, zabořila roztřesené prsty do jeho černého trika a přitiskla se k němu celou vahou svého vyčerpaného těla. Zabořila obličej přímo do jeho hrudi. Přesně tam, kde pod tenkou látkou neúnavně, pevně a skutečně tlouklo jeho srdce.

Nebylo to romantické objetí milenců, kteří se neviděli týden. Nebylo to letmé objetí přátel. Bylo to zoufalé objetí tonoucího, který se chytil holé skály uprostřed rozbouřeného oceánu. Tiché gesto někoho, kdo v celém vesmíru doteď nenašel ani jediný pevný bod. Až doteď.

Viktor ztuhl. Ruka s buřtem mu zůstala viset ve vzduchu. Byl zjevně zaskočený. Chvíli jen stál nepohnutě jako socha, zatímco Ema se do něj s pláčem vpíjela, jako by se chtěla schovat uvnitř jeho žeber, kde ji nikdo nenajde.

Pak se jí z obnaženého hrdla vydral vzlyk. A pak se nekontrolovatelně rozplakala. Nebyl to pláč sebelítosti, ale pláč čisté, syrové úlevy, že to peklo skončilo.

Viktor pomalu, těžce vydechl. Spustil ztuhlou ruku s jídlem k pasu a tou druhou ji opatrně objal kolem ramen. Pevně ji přitiskl k sobě jako štít. Jeho velká dlaň na jejích zádech byla horká a drsná od boje.

A v tu chvíli se svět kolem nich magicky změnil.

Začalo to přímo v Emě. Uvolnění potlačeného stresu a křečovitě drženého strachu fungovalo jako spouštěč. Z jejího středu, z místa, kde jí před pár hodinami darovala sílu mrtvá rebelka a kde se ji Friedrich pokusil vytrhnout, se začalo do země šířit jemné, pulzující světlo.

Jednotlivá stébla vlhké trávy kolem jejích nohou se zničehonic rozzářila neonově modrou a sytě zelenou barvou, jako by do nich vdechla nový život. Luminiscence se šířila v dokonalých kruzích od ní dál a dál do tmy lesa, přesně v rytmu jejího zpomalujícího se srdce.

A pak se země kolem nich začala zvedat. Ne hlína, ale samotné světlo. Z rozzářené trávy, jíž se Ema dotýkala, se začaly vznášet stovky, pak tisíce a tisíce malých, svítících světlušek. Zvedaly se pomalu vzhůru v tichém, naprosto hypnotickém tanci, zvedaly se a obtáčely je oba uprostřed mýtiny jako obrovský, živý vír hvězd z galaxie.

Nebyla to žádná arogantní show moci. Byla to čistá, nádherná ozvěna její úlevy a smíru.

Viktor zvedl zrak k nebi. Sledoval ten nádherný roj, zrozený z její úlevy, jak neškodně stoupá k tmavému nebi a tam se ztrácí a mísí se s kouřem z jejich ohně. V jeho zlatých očích se fascinovaně odrážely ty tisíce drobných světel a zrcadlily tak kousek vesmíru.

Pak pomalu sklonil pohled zpátky k Emě, která se stále třásla v jeho bezpečné náruči. V jeho ostrém výrazu tváře poprvé něco změklo. Ten tvrdý, nelítostný lovecký výraz vraha zničehonic zmizel. Nebyl to on, kdo ji teď chránil svou mocí. Byla to ona, kdo kolem nich stvořil tuhle nádheru.

„Děkuji..." hlesla Ema do ticha a hlas se jí dojatě zachvěl, když se křečovitě tiskla k jeho hrudi. „Viktore."

← Předchozí Další kapitola →
Komentáře ke kapitole (0)

Zatím žádné komentáře. Buďte první!

Přidat komentář

💬 Komentář k odstavci č.
Komentáře k odstavci