← Architekti reality | Kruhy
Architekti reality

Kruhy

Na Vítkově foukalo od východu.

Ema stála na zmrzlé pláni pod Žižkou a dívala se, jak se kruhy plní. Architekti přicházeli od pomníku i z luk pod ním a řadili se, jak jim ukazovali Přemyslovci s krystalovými hůlkami. Kruh v kruhu v kruhu. Tisíce lidí v pláštích, uniformách a brněních, rameno na rameni, tvářemi do středu.

Ve středu, na terase pod pomníkem, stál Imperatore. Sám. Paladin čekal o deset kroků níž.

Emu zařadili do jednoho z vnějších kruhů. Po levici měla starší ženu v kožichu se znakem šachovnice, po pravici Rei.

O dva kruhy blíž ke středu stála Hilda.

Za zády se jim sklánělo slunce nad Hradčany. Na druhé straně, za Úvaly, stála tma.

Odsud byla vidět celá. Černá zeď od severu k jihu, přes celý obzor, rovná a hustá jako hráz. Pole před ní zářila oranžově v posledním světle. Vrcholek zdi to světlo polykal.

Žena v kožichu si dýchla do dlaní.

„Linec byl menší," řekla česky, spíš pro sebe. „Ale princip stejný."

Ema nic neřekla. Levou ruku měla v kapse.

Z terasy se ozval hlas. Nezvýšený. Přesto ho slyšel každý.

„Iungite."

*Spojte se.*

Kruhy se chytily za ruce.

Hilda podala ruce cizím lidem po obou stranách. Oči nechala otevřené.

Žena v kožichu jí vytáhla levou ruku z kapsy a sevřela ji. Ema to necítila, jen viděla. Rei ji vzala za pravou. Prsty měla studené a pevné.

„Aperite."

*Otevřete se.*

Ema se otevřela.

---

Nejdřív to bylo teplo.

Vytékalo z ní dlaněmi do rukou sousedek a dál, do kruhu, a z kruhu se vracelo jiné. Cizí. Plné. Cítila ženu v kožichu, únavu v jejích kolenou, vůni čaje, který ráno pila. Cítila Rei, tichou a napjatou jako struna. A za nimi dalšího a dalšího, kruh za kruhem, tisíce lidí, z nichž každý dával kus sebe.

Byl v tom klid. Souznění. Láska, obyčejná a široká, jako když se večer zhasne v celém domě a všichni v něm spí.

Uprostřed to všechno drželo něco obrovského. Imperatore. Neviděla ho, cítila ho, jak tu strukturu nese v jedné ruce, lehce, jako by vážila málo.

Jizvy na krku jí ztichly. Poprvé od Olomouce.

Ema pochopila, proč tomu věří. Proč tomu věřili pět set let.

Zavřela oči.

Přes kruh viděla, kam teče. Na východním obzoru stála černá zeď a tisíce rukou po ní roztíraly světlo. Pomalu, trpělivě, vrstvu po vrstvě, jako když se uhlazuje omítka. Někde mezi nimi byly i její ruce. Malý kousek světla, který patřil jí.

Pod světlem byla mlha.

Ema se jí dotkla. Jen na okamžik, přes tisíce cizích rukou, a ucítila ji.

Chaos. Křik bez hlasu, rozmetaný na kusy. Bolest, tolik bolesti, že neměla tvar. A mezi tím smích. Hrubý, rozjařený, smích lidí, kteří se smějí, až jim praskají tváře.

Kruh na to odpověděl láskou.

Tisíce lidí vlévaly do té tmy klid, jako když se dlaň položí na rozpálené čelo. Vrstvu po vrstvě. Křik slábl. Bolest se stahovala. Smích tichnul, až z něj zbyl jen vzdálený šum.

Z terasy se nesl Imperatorův hlas. Klidný, jednotvárný, jako modlitba, kterou člověk opakuje celý život.

„Hic finis. Hic murus. Hic pax."

*Tady je konec. Tady je zeď. Tady je mír.*

S každým slovem ztvrdla další vrstva. Ema cítila, jak se pod rukama tisíců lidí zeď uklidňuje. Okraje přestaly téct. Tma přestala postupovat.

A pod světlem, hluboko, něco pulzovalo. Pomalu. Pravidelně.

Ema se usmála. Fungovalo to. Bolest pod jejíma rukama tichla a ona se zasmála úlevou, tiše, skoro do sebe.

Smích neodezněl.

Rostl. Zvedal se jí z hrudi, hlasitější a hrubší, a ona ho nedokázala zastavit. Smála se nahlas, přes celý kruh, až se lekla vlastního hlasu.

Žena v kožichu pootevřela jedno oko a hned ho zase zavřela. Rituál ji táhl zpátky, jako všechny ostatní. Nikdo jiný se neotočil.

Nora stála vedle ní v kruhu, mezi ní a Rei, a nedržela nikoho za ruku. Dívala se na Emu.

*Emo?*

Ema skousla rty. Smích jí uvízl v krku a pomalu odezněl. Zůstala po něm pachuť v ústech a pocit, že se v ní smálo něco nepozvaného.

Teplo teklo dál.

---

Ema nevěděla, jak dlouho to trvalo.

Když otevřela oči, slunce už zapadlo. Obloha nad Hradčany byla fialová.

Na východě se zastavila tma. Černá zeď stála na místě a po celé její délce se na ní rozlévala tenká vrstva světla, jako led na černé vodě. Ztvrdla. Ztichla.

Před slupkou se po polích začala pomalu rozlévat šedá mlha. Popelavá, nehybná. Barvy krajiny pod ní bledly do nemocné šedi. Od východu zavanul chlad, mrtvolný a suchý, a Ema ho poznala dřív, než ho ucítila na tváři.

„Solvite."

*Rozpojte se.*

Kruhy pustily ruce. Teplo z Emy odteklo naráz a zůstala zima. Jizvy na krku se vrátily a pálily.

Žena v kožichu ji objala. Někdo vpředu se rozplakal. Kruhy se rozpadaly, lidé si podávali ruce a poplácávali se po zádech. Přes celou pláň se nesl smích.

„Fiat," ozvalo se z terasy.

„Fiat," odpověděla pláň.

Ema se dívala na světelnou slupku na obzoru. Byla krásná. Klidná.

Nora stála vedle ní a dívala se tam taky. Mlčela.

Rei měla na tváři něco, co Ema ještě neviděla. Úlevu.

„Owatta to ii kedo," řekla tiše.

*Snad je konec.*

Ema kývla. Ruce se jí třásly.

Od východu pořád foukalo.

← Předchozí Další kapitola →
Komentáře ke kapitole (0)

Zatím žádné komentáře. Buďte první!

Přidat komentář

💬 Komentář k odstavci č.
Komentáře k odstavci